Divadlo za vodou

založeno 1894 v Čenkově
Skok na navigaci
Divadlo > Autoři > Ludmila Boudová

Lída Boudová (1963)

Hry hrané naším sborem

O chytré princezně Lence, Peklo s Kamilou, Bílá paní, Bedřich Hrozný, Kouzlo na draka, Klášterní tajemství

autorka na dobové kresbě, první zleva


Lída je autorkou druhého a třetího tisiciletí našeho letopočtu. Světlo světa spatřila prvního mrazivého únorového dne l.p.1963 na Vinohradské třídě. Ledva její podchlazená hlavička pookřála a pochopila možnost předávání myšlenky prostřednictvím grafických znaků, vrhla se na četbu.

Když koncem druhého tisíciletí všechno dočetla, zjistila, že jediné co stálo za to, je Hlava XXII. Vzhledem k tomu, že už jí znala zpaměti, nezbývalo než začít psát, aby měla co číst. Kromě vzkazů rodině co mají nakoupit a udělat, piše i divadelni hry. Ty jsou sice méně obsáhlé, ale za to méně náročné... a to se nám líbí.

Rozhovor s Lídou Boudovou pro Berounský měsíčníck ECHO

Lído, kdy jsi v sobě objevila literární talent a chut' si zahrát divadlo?

Divadlo se mi líbilo již od dětství, ale kromě školních recitací k různým výročím, které ve mně spolehlivě zahubily veškerou případnou lásku k poezii, jsem se nikdy s divadlem nesetkala jinak než jako nadšený divák. Když nás ale před 17 lety oslovila naše kamarádka Jana Nováková a nabídla nám účast v nově založeném ochotnickém divadle v Čenkově, neváhali jsme s manželem ani okamžik a hned se pustili do práce. Naším režisérem byl Jaroslav Palma a nazkoušel s námi pohádku o princezně Zlatovlásce.


Co bylo potom, jak se divadlo vyvíjelo dál?

Po zdárně uvedené pohádce jsme začali zkoušet Noc na Karlštejně,ale tady se nakonec naše cesty rozešly. Soubor se rozštěpil na dvě části. Ta naše nacvičila ještě dvě krátké pohadky kde vystupovaly také děti všech zúčastněných (tehdy ve věku od 5 do 12 let), ale později pro nedostatek času a také narozením dalších potomků naše skupina s divadlem skončila. Dále jsme ovšem sledovali cestu druhé(té hlavní) části, která pod vedením Jaroslava Paimy a Josefa Snopka úspěšně uvedla ještě několik her pro dospělé i pro děti. V roce 2000 se i tento soubor rozpadl.


Ale jak je vidět, divadlo nezaniklo, nějak se oživilo a má se čile k světu. Mohla bys popsat, co se stalo, že divadlo žije?

Když začala odrůstat i další vlna našich potomků, přišla Helena Pitelková za Jaroslavem Paimou a společně iniciovali znovuzaložení souboru, a tak vznikla současná podoba našeho Divadla za vodou Čenkov. Jaroslav Paima s námi nazkoušel hru Lhář od Carla Goldoniho a pohádku O čertu Belínkovi. Po uvedení těchto her jsme se pustili do Mirandolíny. V té době se nám přihlásili noví zájemci o divadlo. Protože zkoušení Mirandolíny trvalo dlouho, napadlo nás nacvičit s nevyužitými „herci“ nějakou jednoduchou pohádku. Pročetla jsem řadu dostupných scénářů,ale ve všech bylo obrovské množství postav a složité efekty. Rozhodla jsem se tedy přepsat pro divadlo pohádku Boženy Němcové O chytré princezně Lence. A protože pohádky pro děti by měly být veselé, oživila jsem ji písničkami. Dohodla jsem se s dcerou Terezou Macourkovou, aby mi k textům písniček do pohádky složila hudbu a celou pohádku doprovázela na klávesy. To se podařilo. Mým prvním literárním počinem byla tedy pohádka.


Jakji přijali diváci? A co kolegové z divadla? Líbila se jim?

Pohádka měla spád, byla i veselá a dobře se nám hrála, protože postavy byly napsány našim hercům přímo na tělo. Když se později začalo uvažovat o další hře pro dospělé, usnesli jsme se, že by měla být naše - autorská, a já jsem to dostala za úkol. Byla to velká výzva a ode mne i obrovská drzost se do něčeho podobného pustit, ale práce na vlastní hře, která respektovala naše možnosti, mě naprosto pohltila a podle osvědčeného modelu - hry s písničkami - vznikla komedie Bílá paní s hudbou od Terezy Macourkové. Zjistili jsme, že se nám současné texty dobře učí i hrají a soubor dostal s novou hrou a hlavně s novými herci, kteřík nám v té době přišli, velký impuls k další práci.


Jak takový divadelní soubor funguje? Jak máte rozdělenou práci?

S novými členy jsme získali také počítačového odborníka Františka Brnušáka, který nám přestavěl a v současné době stále zdokonaluje a doplňuje naše webové stránky www.divadlozavodou.cz. Členové našeho souboru jsou lidé mnoha talentů. Máme zde tzv. hudební křídlo, které zrovna v současných dnech vystupuje s hudebním sdružením Čenkomor v řadě obcí s pásmem koled a vánočních zpěvů. Ženská část souboru se věnuje šití kostýmů a malování kulis, protože všechno, co v našich hrách používáme, vzniklo naším přičiněním. Mužská část se věnuje vymýšlení a realizaci technických zařízení, obsluhují počítač, světla a mixážní pult, protože většinou všichni hrajeme a u těchto technických profesí se musíme střídat. Aleš Novák a František Bmušák vytvářejí plakáty, pozvánky a programy. Snažíme se využít nadání a možností všech našich členů i sympatizantů. Např. nahrávky hudby, které pak spouštíme z počítače, nám připravuje Petr Olejník a hudbu Tereza Macourková, fotografie nám poskytuje Štěpán Stehlík a František Bmušák a videonahrávky Pavel Rychtera. A je řada dalších, kteří nám buď pravidelně, nebo jednorázově pomáhají a bez jejichž přispění bychom se těžko obešli.


Píšeš scénáře, režíruješ, hraješ. Co z toho tě baví nejvíc?

Nejvíce mě baví vždycky to, co právě dělám. Většinou vystupují v malých rolích lesních strašidel a semetrik, ale každou roli si bá- ječně užiji, přestože před každým představením trpím děsnou trémou. S režií je to V našem souboru jiné, než bývá běžně v divadlech zvykem. Do zkoušení hry vstupuji spíše jako autor. Na první zkoušce vysvětlím ostatním svou představu o budoucím představení,o tom, co si myslím, že budou jed- notlivé postavy vyjadřovat, ale to, jak se jednotliví členové souboru s rolí poperou, je jen na nich. Často během zkoušek diskutujeme o tom, jak by to či ono mělo vypadat, ale celý proces zrodu představení je demokratický. Rovněž netrváme na přesném znění textů. Čímž získáváme živé představení, které se stále vyvíjí a mění, podle toho, kdo zrovna danou roli hraje.


Kterou rolí, scénářem nebo divadelní hrou by ses pochlubila, kdybys byla chlubivá?

Asi nejraději mám scénář Klášterní tajemství a zejména pak hru Bedřich Hrozný. Pro tuto komedii mě inspirovala má dlouholetá práce u Českých drah. V této hře jsem se snažila vystihnout atmosféru malého venkovského nádraží, takového typu, který se již pomalu stává minulostí. Jednu směnu výpravčího Bedřicha jsme si všichni oblíbili natolik, že v novém roce začneme zkoušet další den na smyšleném nádraží v Kňourech s pracovním názvem Bedřich Hrozný - Nový život. Tuto hru jsem dokončila letos v létě.


Žen, které mají časově náročného koníčka, se většinou ptám, co na to říká rodina. U tebe se ptát nebudu, když v divadle působí i manžel a syn. To jsi je přemluvila nebo to byl jejich nápad? Co dcery, také hrají divadlo?

S hraním divadla přišel vlasně můj manžel Jaroslav. Já jsem spíše introvert a před každým představením pociťuji velkou trému. On je v našem souboru spolu s Lubošem Krásným velmi významnou komediální postavou a navíc jen díky jeho obrovskému manažerskému nasazení je soubor na té úrovni, kde je. Domlouvá většinu představení a všechny nás pohání k vyšším výkonům. Jen díky tomu, že hrajeme na ochotníky poměmě často (kolem třiceti představení za rok) a udržujeme si poměmě široký repertoár pěti her, jsme schopni improvizovat a poradit si s různými situacemi. Náš syn Jarda se zřejmě jako komediant už narodil a přesto, že je teď v poněkud obtížných letech, divadlo ho baví dál. Obě starší dcery, Tereza a Kristýna, s námi také hrály odmala a jistě zase budou, až trochu odrostou jejich očekávaní potomci.


Hrajete na různých místech Středočeského kraje, jak se tam dopravujete? Pravděpodobně auty, ale co kulisy a kostýmy? Navíc řidiči mají smůlu, po zdařilém předsta- vení si nemohou ani s kolegy připít. Leda vodou...

Dopravu organizujeme pouze osobními vozy. Časem jsme všechny kulisy i rekvizity přizpůsobili tomu, aby se vešly do malé dodávky nebo na přívěsný vozík a v řízení se občas střídáme, aby to bylo spravedlivé. Většinou potom po představení a složení kulis „hodnotíme“ představení v naší domovské hospodě Za vodou v Čenkově, kde se dostane i na řidiče.


Divadlo je práce s lidmi, to může být někdy složité. Potkalo tě v divadle něco nepříjemného?

V našem divadelním souboru většinou panuje shoda, i když se občas vzrušeně diskutuje o množství a frekvenci představení, o pozdních příchodech apod. Vždycky si to mezi sebou vyříkáme a snažíme se, abychom si malichemými spory nezkazili to báječné společné nadšení z každého představení, které je, doufám, stále z našich vykonů na jevišti cítit.


Co tě v souvislosti s divadlem potěšilo a na co budeš jednou ráda vzpomínat?

S divadlem už asi navždy zůstane spojená velká část mého života. Čenkovským divadlem prošly všechny naše děti a neustále mě překvapuje, jak se může tolik talentovaných a chytrých lidí nechat zbláznit od mého chotě natolik, že pobíhají po jevišti v často ne zrovna lichotivých kostýmech a deklamují moje texty, které si rozhodně nekladou za cíl zařadit se mezi literaturu. Jejich jediným úkolem je vytrhnout naše diváky z jejich mnohdy šedivých životů a poskytnout jim trochu zábavy. Jestli je to hodně nebo málo, to musí posoudit diváci.


Lído, řekneš nám na závěr nějakou příhodu? Vůbec nemusí být veselá, ale třeba něco dramatického ve stylu vypnuté elektřiny, vypadlého textu nebo zapomenutých kostýmů.

Naše představení jsou plná příhod, které jsou naštěstí většinou celkem veselé. Zejména letní venkovní představení, jejichž počet každý rok zvyšujeme, mají své osobité kouzlo a díky rozmarům počasí i určitou dramatičnost. Třeba zrovna, když jsme hráli na Točníku, tak nás uprostřed představení přepadla obrovská bouře. Tou dobou jsme již sice měli vše pře- stěhované do hradního sálu, ale protože sál nemá okna, jen otvory ve zdích, byla bouře přímo účastná na představení. Na Točníku, kde mimochodem hrajeme velice rádi kvůli přátelské atmosféře, kterou nám vytváří místní kastelán, se nám veselé příhody stávají často. V loňském roce, při představení pohádky Kouzlo na draka, nám přímo na scénu hradního sálu vtrhly zakrslé kozičky, které se pasou na nádvořích. Královna s králem si s nimi rychle poradili a diváky to velmi pobavilo.


Co a kde jste hráli v prosinci?

S představením Peklo s Kamilou jsme vystoupili celkem třikrát. Z toho dvě představení jsme hráli 8. prosince. Odpoledne ve Rpetech a večer u nás V Čenkově. Stejnou hru jsme dávali také 1. prosince v Hostornicích.


Už máte naplánovaná nějaká představení na příští rok?

Zatím máme domluvená dvě vystoupení. Hned 12. ledna budeme hrát ve Vysoké u Příbrami představení Kláštemí tajemství a 2. února sehrajeme V Dolních Hbitech Peklo s Kamilou. Do té doby může být všechno jinak. Mohou nám ještě nějaká představení přibýt, ale pořadatelé mohou také domluvené termíny změnit nebo zrušit.

Jiřina Leitnerová

poslední aktualizace: 24.9.2019